Ohlédnutí za Mezinárodním hrnkovým sympóziem 2001  
 
Sklo výtvarníkovi klade nejzávažnější otázky: co a proč tvořit. Velmi důkladný rozhovor s Vladimírem Kleinem
Martin Hlubuček - Fórum S - vydání 17/2008

Vladimír Klein (*1950) studoval na SPŠ sklářské v Kamenickém Šenově (1965–1969) a na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové u prof. S. Libenského (1969–1975). V letech 1977–1985 byl výtvarným pedagogem a poté do r. 1990 ředitelem sklářské školy v Kamenickém Šenově. K důležité etapě jeho umělecké i pedagogické činnosti patří angažmá na Toyama City Institute of Glass Art v Japonsku, kde byl v letech 1991–1995 hostujícím profesorem.Od roku 1997 do r. 2006 byl vedoucím výtvarníkem Crystalexu Nový Bor. Od počátku své tvorby se prostředkem jeho uměleckého vyjádření stala broušená skleněná plastika, často pracuje s optickým sklem. Kromě volné ateliérové tvorby a realizacím pro architekturu se věnuje také designu užitkového skla. Jeho tvorba je zastoupena v domácích i zahraničních sbírkách prestižních muzeí a galerií. Vladimír Klein je nositelem mnoha domácích i zahraničních ocenění – z těch nejvýznamnějších jmenujme alespoň Výroční cenu Masarykovy Akademie Praha (1998), čestné uznání Cobuger Glaspreis 77 v německém Coburgu, The Silver Award Kristalnacht Project ve Philadelphii ve Spojených státech (1992), The Grand Prize Toyama Zokei Kúkan 93 v Toyamě v Japonsku, The Suntory Prize Suntoryho muzea umění v Tokiu, v r. 1998 The Silver Award na Mezinárodní výstavě skla v japonské Kanazawě, dále The Merit Prize na Vessels International Exhibition of Glass v Koganezaki v Japonsku (r. 2000).


 

Martin Hluboček Moderátor:
Martin Hlubuček
Vladimír Klein Host:
Vladimír Klein

Martin Hlubuček Jaké okolnosti Vás ke sklu vlastně přivedly? Mnozí sklářští výtvarníci se k oboru dostali úplnou náhodou, jak tomu bylo u Vás? Kdy jste se „rozhodl“ právě pro tento materiál?
Vladimír Klein Vždycky jsem rád kreslil a nebylo pochyb o tom, že se budu věnovat výtvarnému umění. Můj otec si přál, abych pokračoval v jeho povolání a stal se architektem. Dnes po třiceti letech od jeho smrti bych se s ním lépe ztotožnil, ale v mých patnácti jsem ze vzdoru, abych nemusel na stavební průmyslovku v místě bydliště, podal přihlášku na sklářskou průmyslovku do Kamenického Šenova. To bylo v roce 1965 a od té doby sklo spojuji s Kamenickým Šenovem.
Martin Hlubuček S trochou nadsázky lze říci, že je nebezpečné zvolit si sklo jako materiál k tvorbě, protože inklinuje k určité dekorativnosti. Sklo však má řadu vlastností, které jiné materiály postrádají – nabízí průhledy a optiku, dokáže zrcadlit okolí, může odrážet světlo… Co Vás na skle přitahuje, fascinuje?
Vladimír Klein Tato volba skla jako materiálu k tvorbě a každodenní kontakt se sklem, s jeho specifickými vlastnostmi jako je transparentnost a čistota, mě asi ovlivnily důsledností a přísností v tvorbě při hledání monumentálního tvaru a výrazu, ale i v mém konání a chování vůbec. Věčně nespokojený… Specifické luminiscenční vlastnosti skla, jeho vnitřní prostor, umožňují výraz a vyjádření takových témat a pocitů, které je těžké vyjádřit jiným materiálem. Jde o zhmotňování nehmotných témat - idea, sen, pocit - může také ovšem jít jen o laciné efekty v případě, že ten, kdo sklo používá a opracovává, ví jen jak, ale neklade si otázku, co a proč tvořit. Světelné vlastnosti jsou jen jedním z celé řady dalších prvků podílejících se na výstavbě estetického výrazu díla jako je měřítko, proporce, prostor, obrysová linie, rytmus, kontrast, barva, textura atd., které jsou voleny v optimálním vztahu k tématu, obsahu. Umělecké dílo nemůže být dobré a být uměleckým dílem jen proto, že je zhotoveno ze skla, stejně dobré by mělo být i v případě použití jiného materiálu, ale sklo má navíc to, co jsem už zmínil a co nás fascinuje. V poslední době mě zajímá i světelný přirozený výraz ulomeného nebo vyštípnutého skla v kontrastu s přísně uvědomělou formou. Dekorativní účinek není chybou a využívám jej i v případě povrchů štípaných vidiovým dlátem u rozměrných a těžkých plastik. Tato technika není samoúčelným efektem ve výsledném výrazu, slouží mi i jako ekonomicky výhodná metoda pro hrubé tvarování, odsekávání materiálu těžkých kusů, stejně jako v kamenosochařině.
Martin Hlubuček Stanislav Libenský jako dlouholetý vedoucí ateliéru skla na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, ve kterém jste rovněž studoval, úspěšně podněcoval nový způsob myšlení u svých žáků. Řady jeho následovníků patří ve světě mezi přední osobnosti oboru tzv. ateliérového skla. Domníváte se, že je stále ještě možné dnes hovořit o „jedinečnosti“ českého ateliérového skla? A pokud ano, v čem podle Vašeho názoru tato výjimečnost spočívá?
Vladimír Klein Nečiním si nárok hodnotit jedinečnost českého ateliérového skla, vycházím-li však z osobní zkušenosti generace žáků prof. Libenského, musím přiznat, že šest let pod jeho vedením bylo důležitým předpokladem pro získání zkušeností, dovedností a také k vyspívání osobnosti tvůrce. K tomuto odbornému a lidskému vyspívání však také přispěly školy učňovské a především střední. Každý český sklářský výtvarník má tedy za sebou minimálně desetileté studium v oboru. V době informační izolace a blokády však prof. Libenský byl pro nás prostředníkem kontaktu s okolním světem a moderními výtvarnými počiny, byl nám i lidsky velice blízký a důvěrníkem i v choulostivých otázkách.

Výjimečnou a jedinečnou však byla dlouholetá příprava na základě studia přírody, resp. kresby, malby a modelování figury a hledání monumentálního a nového výrazu. Sklářští výtvarníci jiných zemí tuto zkušenost a schopnost nemají. Tato studijní náplň však byla i částečně způsobena nedostatečným dílenským vybavením školy a studentům chyběl větší osobní kontakt s materiálem, zejména v horkých technikách. Realizace studentských návrhů byla zadávána ve výrobních závodech. Každý jiný dobrý výtvarník v zahraničí se vzdělával možná kratší dobu, ale sklo si více osahal ve všech podobách a jen tento kontakt s materiálem může vést k větší zkušenosti, nutné řemeslné dovednosti, ale také experimentování. České ateliérové sklo je tedy dokonalé, monumentální, jisté, ale pro zahraničního hodnotitele dosti podobné bez individuálních odchylek a přínosů, ale také bez omylů a průšvihů. Dnes se však výsledky individuální sklářské tvorby stávají globálním duchovním majetkem, zahraniční výtvarníci realizují svá díla za pomoci českých kolegů a jejich výsledky se už moc od těch českých neliší…

V poslední době ale náklady na realizaci děl rychle rostou, prodejnost klesá, ale hlavně není mnoho příležitostí k dokazování jedinečnosti české sklářské tvorby. Účast a výběr českých autorů v New Glass Review Muzea skla v Corningu je stále menší. Účast a výběr Čechů v mezinárodních soutěžích také. Zdá se, že zajímavé podněty přicházejí z USA, Austrálie a Japonska. O jedinečnosti českého skla mě ani nepřesvědčilo ocenění českého autora v minulé Kanazawě. Podezřívám porotu, že k tomuto ocenění došlo hlavně proto, že tento autor součastně bydlící v Japonsku, se přihlásil za Japonsko… Naštěstí přichází šance pro české autory ke konfrontaci úrovně tvorby a nových podnětů při příležitosti výstavy evropského skla v Praze v Mánesu v květnu příštího roku.
Martin Hlubuček Jste také absolventem sklářské školy v Kamenickém Šenově, která patří mezi instituce, jež mají nezpochybnitelnou zásluhu na tom, že si české sklářství po léta udržuje vysokou úroveň. Jako bývalý pedagog a ředitel této školy nepochybně sledujete dění i v tomto směru. Jaký je váš názor na probíhající diskusi o smysluplnosti uměleckoprůmyslových oborů?
Vladimír Klein Už jsem se zmínil o českém třístupňovém systému, který nám v zahraničí záviděli, ale tento systém byl především organicky propojen s praxí, kde absolventi měli zaručenou možnost uplatnění na kterémkoli místě ať šlo o výrobu, organizaci výroby, umělecké řemeslo nebo design a uměleckou tvorbu. Diskuse o smysluplnosti uměleckoprůmyslových oborů byla v loňském roce vyvolána především dopisem manažerů čtyř výrobních sklářských podniků hejtmanovi severočeského kraje v době velkých změn a ekonomického úpadku v důsledku konkurence výrobků ze zemí s levnou pracovní silou a vlivem zvyšujících se energetických a surovinových nákladů do výroby.

Jestliže ekonomické problémy těchto podniků jsou argumentovány špatnou odbornou přípravou absolventů středních škol bez předchozí komunikace a spolupráce podniků se školami, jestliže tito zástupci průmyslu mají své představy o přípravě řemeslníků a chtějí je školit sami - ačkoliv je ani nepotřebují a stovky dělníků už propustili - a stalo se už módou, že ti „schopnější“ z nás si chtějí stále více sáhnout i na prostředky z daní nás všech, pak tedy tvrdím, že je nutná spolupráce při přípravě profilu absolventa a zdokonalení vzdělávacího procesu. Uměleckoprůmyslové školy samy svou úrovní, úrovní absolventa a jeho schopností uplatnění obhájí svou životaschopnost. To ale platilo vždy…

Jestliže ale při nedostatku nové populace se do stále většího počtu uměleckých škol přijímá každý, kdo se přihlásí - a bez výběru - a důsledkem je snižování úrovně školy, jestliže absolvent nenachází uplatnění a rozšiřuje počet nezaměstnaných a nespokojených, pak se jeví jako samozřejmé zredukovat počet škol.

Jestliže na místa vedoucích výtvarných oborů uměleckých škol jsou přijímáni uchazeči hned po absolvování školy bez předcházející praxe, bez právního a bez ekonomického vědomí, bez zkušenosti, jak se uživit tvůrčí prací, a jestliže platy ve školství jsou hluboce podprůměrné, jestliže snad i proto výtvarní učitelé nemohou trávit celou, tedy placenou, vyučovací dobu se studenty v učebně a věnují se jiným aktivitám, jestliže osobní příklad učitele je ve věku studentů tak důležitý a mnohdy se žák naučí od učitele jen kouřit a pít alkohol, pak je tedy lepší tyto školy zavřít.

Jestliže při výběrovém řízení na místo ředitele je rozhodující politická příslušnost a ne odbornost, jestliže o výběru ředitele rozhodují studenti a učitelé, kteří si vyberou toho, kdo na ně má co nejmenší nároky, jestliže hospitační a kontrolní činnost je tímto minimalizována, nepopulární a nežádoucí, pak je lépe takové školy zavřít.

Jestliže je šance pomoci ekonomické situaci škol přijímáním studentů ze zahraničí, kteří by si studium platili, ale jazykové schopnosti učitelů a ředitele jsou takové, že jsou schopni mluvit jen v mateřském jazyce a mnohdy ani v něm nejsou schopni jasně své myšlenky formulovat, co pak s takovými školami?

Nemyslím si, že takový je stav dnešního uměleckého školství. Od toho, aby tento stav byl objektivně posouzen, existují kompetentní a dobře placené osoby. Vycházím jen z osobní zkušenosti z kamenickošenovské školy z poloviny osmdesátých let, kdy jsem se po dlouhé době odmítání přeci jen rozhodl školu řídit a změnit, dále z osobních zkušeností z počátku devadesátých let, kdy jsem této možnosti byl zbaven, a kdy jsem na pozvání z Japonska se rozhodl své představy o dobré škole realizovat v Toyamě jako první zahraniční profesor. Po návratu po čtyřech letech jsem byl nucen si zmapovat situaci na sklářských školách jako rodič, rozhodující se pro školu vhodnou pro své dítě. Tenkrát to byla železnobrodská škola s ředitelem Pavlem Ježkem a nyní fandím šenovské škole a to nejen z lokálního patriotismu, ale nynějšímu řediteli Františku Janákovi. Myslím, že má stejné zkušenosti, názory a vize.
Martin Hlubuček Vaše sklo se podílí na rozvoji české ateliérové tvorby, věnujete se realizacím pro architekturu, vaše práce jsou zastoupené v domácích i zahraničních sbírkách a muzeích. Máte ovšem také velmi dobrou pedagogickou zkušenost – působil jste dlouhou dobu na sklářské škole v Kamenickém Šenově, čtyři roky jste byl hostujícím profesorem Toyama City Institute of Glass v Japonsku, v současné době spolupracujete s letní školou v německém Frauenau. Jak důležitou roli zastává tato pedagogická činnost ve vašem životě? Má učení význam i pro vaši vlastní uměleckou tvorbu?
Vladimír Klein Myslím, že na otázku role mé pedagogické činnosti jsem už částečně odpověděl. Samozřejmě jsem rád, že moji bývalí studenti jsou úspěšní jako např. Ivana Mašitová nebo Alena Matějková a užiteční jako moji nástupci na Toyamské škole jako jsou Josef Marek a Pavel Mrkus. A jsem nerad, když vedení této školy se už neobrací na české výtvarníky pro výuku studených technik, jako tomu bylo dosud. Nerad slyším výtky, že vychovávám zahraniční konkurenci, a to od těch, kteří někde ve světě ukáží pár diáků beze slov a pak to uvádějí ve svém CV jako svou „přednáškovou“ činnost. Rád jsem vyslechl slova prof. Libenského ve zmíněné japonské škole, kde řekl, že jsem tam „zanechal výraznou stopu.“ Jsem rád, když se dělá jakákoliv práce pořádně, důsledně, v učení je větší zodpovědnost za výsledek, ale i větší radost z výsledku. V posledních čtyřech letech učím každé léto v Bildwerk Frauenau a Glassfurnace Istanbul, ale to už není tak zodpovědná práce jako v Šenově nebo v Toyamě, to je pro mne něco jako příjemná dovolená s přáteli. Souvislost s vlastní tvorbou je asi taková: vždy jsem se „živil“ prací, kterou jsem musel dělat, která byla považována za „společensky prospěšnější“ - učitel, ředitel, designér - a vlastní tvorba byla na úkor těchto činností jako kompenzace a byl jsem šťastný, když jsem mohl tvořit. Nyní většinu času věnuji tvorbě a kompenzací je toto učení a jsem šťastný se svými žáky a přáteli.
Martin Hlubuček Vedle tvorby skleněných objektů je známé také vaše užitkové a dekorativní sklo pro automatickou nebo ruční výrobu. Která poloha v práci je pro vás větší výzvou – soubory užitého skla nebo realizace skleněných objektů?
Vladimír Klein Po mém neúspěšném ucházení se o místo ředitele školy v Šenově v r. 1997 jsem jako výzvu vzal možnost pracovat jako vedoucí výtvarník v a.s. Crystalex v Novém Boru a přiznám se k tomu, že jsem si byl vědom toho, že to každý dělat nemůže. Měl jsem už řadu ocenění za své plastiky, ale stále jsem si myslel, že větším uspokojením může být pro výtvarníka fakt, že se jeho výtvor masově využívá a tak ovlivňuje životní styl mnoha lidí - předmět, který se vyrábí, prodává, užívá, tedy žije… Že práce designéra je těžká, nevděčná a vyčerpávající jsem poznal během osmi let a nelituji toho. Měl jsem realizované i návrhy pro automatickou výrobu, snažil jsem se udržet a ozvláštnit ruční výrobu. Několik kolekcí pod novou prodejní značkou Libera bylo oceněno Ministerstvem průmyslu ČR a ty se staly i součástí sbírek muzeí, ale nevyráběly a neprodávaly se v očekávaném množství. Tato zkušenost je důležitá i pro mou pedagogickou činnost, jsem rád, že nemusím dělat rychlé soudy a kritizovat výrobu a prodej jako lidé, kteří tuto problematiku neznají, ale soudí.
Martin Hlubuček Jste nositelem celé řady domácích i zahraničních ocenění. Lze říci, kterého z nich si nevíce považujete a proč?
Vladimír Klein Považovat si budu těch ocenění, která teprve přijdou, budou-li nějaká.
Martin Hlubuček Děkuji za rozhovor.

























Vladimír Klein: NOČNÍ SET NA VODU
návrh pro automatickou výrobu
Crystalex Nový Bor


























Vladimír Klein: MOON – SHIP, 2007
115 x 46 x 24 cm
z výstavy v Královské kapli hradu Špilberk




















Vladimír Klein: TWINS, 2008
průměr 28 x 48 cm























Vladimír Klein: BÁRKA, 2008
50 x 25 x 20 cm




















Vladimír Klein: MOON – SHIP, 2007
115 x 46 x 24 cm


























Vladimír Klein: MAGMA, 2007
50 x 50 x 14 cm

























Vladimír Klein: ERUPTION, 2007
45 x40 x 19 cm



















Vladimír Klein: ZE DNA MOŘE, 2005
28 x 55 x 28 cm

























Vladimír Klein: TORO – LAMP, 2004
45 x 17 x 17 cm





















Vladimír Klein: TOUMEI SAKANA, 2007
60 x 28 x 13 cm

























Vladimír Klein: EBOSHI, 2007
45 x 17 x 22 cm
 

 
   

Copyright © 2001-2003 Polyconsult, s.r.o., Všechna práva vyhrazena.