Ohlédnutí za Mezinárodním hrnkovým sympóziem 2001  
Bohemia line
 
Byl to zlom. Rozhovor s Jaroslavem Svobodou. 1. část
Milan Hlaveš - Fórum S - vydání 18/2006

Jaroslav Svoboda je kontroverzní postavou českého sklářství. Je známým a úspěšným výtvarníkem, který se uplatnil v designérské tvorbě i v ateliérovém skle. Jako velmi mladý se stal nejprve vedoucím pražské brusičské dílny a brzy potom škrdlovické sklárny Ústředí uměleckých řemesel. Na sklonku 80. let vedl ateliér skla na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Převzal ho po prof. Stanislavu Libenském, což mu mnozí dodnes neodpustili. Náš rozhovor se týkal i tohoto stále citlivého tématu, a mohl proto být v některých pasážích pro pana Svobodu nepříjemný. Překvapilo mne, že mi případnou nevoli nedal ani v náznaku najevo.


 

Milan Hlaveš Moderátor:
Milan Hlaveš
Jaroslav Svoboda Host:
Jaroslav Svoboda

Milan Hlaveš Rád bych se Vás zeptal na úplné začátky kariéry. Otec byl brusičem skla. Ovlivnil Vás jeho příklad?
Jaroslav Svoboda Určitě, protože on mě naučil brousit, alespoň to základní od řemesla. A naučil jsem se od něj i určité píli a cílevědomosti. Všechno potom bylo opravdu umocněno až Břetislavem Novákem na škole v Železném Brodě, který byl mým dílenským učitelem. Já nikdy neuvažoval, že bych mohl dělat nějaký jiný obor. Zdálo se mi naprosto přirozené pokračovat v otcově snaze a touze.
Milan Hlaveš Ve svém životopise uvádíte kromě svého učitele, který na Vás, jak říkáte, zanechal největší vliv, Břetislava Nováka, i další profesory, např. Medka, Brychtu…
Jaroslav Svoboda Božetěch Medek, to byl člověk neobyčejně skromný a lidský. Jako našeho třídního kantora jsme ho měli snad všichni rádi. On neměl nepřátele, jeho brali všichni.
Milan Hlaveš I z jeho prací ve skle vyzařuje laskavost.
Jaroslav Svoboda Ano. Byl velmi slušný. Jaroslav Brychta také. Přestože jsem chodil na broušení, nějak jsem si vymohl nechodit na všechny hodiny řemesla do brusírny, protože jsem v tom byl z domova trošičku vepředu. Ty první dva roky jsem chodil k Brychtovi modelovat. Mám stále svou první malou taveničku, raka. V Železném Brodě jsem se tak nachomýtl k začátkům té slavné tavené plastiky.
Milan Hlaveš V té době do toho oddělení chodili i Jiří Ryba a František Vízner, ne?
Jaroslav Svoboda To byly opravdu velmi příjemné a inspirativní zážitky. Osobnost ve třídě byl Honza Schmid, pozdější zakladatel Ypsilonky. Při slohovém cvičení jednou vystoupil s gramofonem a udělal přednášku o Jaroslavu Ježkovi... fantastický divadelník od začátků.
Milan Hlaveš Vnímali jste, že všude vládne tuhý režim? Byl rok 1953.
Jaroslav Svoboda My jsme byli mladí lidé, šestnáct let. Asi jsme to tak nechápali. V této věci byla škola velmi tolerantní, i když tam působili dva tři lidé, kteří byli doslova zarytí totalitní funkcionáři. Že by nám tam ale někdo předepisoval co a jak, to opravdu ne.
Milan Hlaveš Neměl jste po střední škole ambice jít na VŠUP nebo na AVU?
Jaroslav Svoboda Nějak jsem si na to v té době netroufl. Nehledě na to, že v době, kdy jsem dokončoval školu, nastaly určité rodinné problémy. Teprve tehdy se začaly projevovat některé dopady na otce, který musel opustit zaměstnání a dokonce se musel uchýlit do sanatoria pro mírně duševně choré v Sadské. Takže jsem nastoupil do Uměleckých řemesel. Ale až po roce. Nejdřív jsem dělal brigádu v družstvu Výtvarná řemesla, protože jsem musel čekat, až se v pražské brusírně Uměleckých řemesel uvolní místo.
Milan Hlaveš V Uměleckých řemeslech to musela být zajímavá práce. Ovlivňovalo Vás nějakým způsobem vedení ateliéru, práce Evžena Jokla?
Jaroslav Svoboda Určitě. Evžen Jokl tu brusírnu vlastně zakládal. Probíhala 60. léta, takový všeobecný kvas, všude se nějakým způsobem začalo postupně tvořit. Evžen Jokl byl takový renesančně člověk. Vzorovalo se různým lidem, hlavně Stáhlíkové, Velíškové - kmenovým výtvarnicím Škrdlovic.
Milan Hlaveš Věci, které se vyvzorovaly ve Škrdlovicích, se potom tedy dodělávaly v Praze?
Jaroslav Svoboda Ano, ve Škrdlovicích se dělala takzvaně surovina, která tvořila základ. V podstatě z 90 procent. Minimum se vzorovalo v Nižboru z „olova“.
Milan Hlaveš Byla řada výtvarníků, kteří tam realizovali svoje práce, dlouhá?
Jaroslav Svoboda Ne. Kapacita dílny byla malá.
Milan Hlaveš Předpokládám, že existovala nějaká komise, která schvalovala návrhy pro Vaši dílnu.
Jaroslav Svoboda Existovala. Umělecká komise byla jmenována Svazem výtvarných umělců. Měla lichý počet členů: převahu z nich ze Svazu a zbytek z podniku.
Milan Hlaveš Vy jste se postupně prosazoval nejen jako řemeslník, ale i jako výtvarník.
Jaroslav Svoboda Člověk chtěl dělat něco nového. Měl jsem pocit, že mám ve skle co říct a snažil jsem se to nějakým způsobem realizovat. Začal jsem předkládat výtvarné návrhy do té komise a ona mi občas něco schválila.
Milan Hlaveš Měl jste od začátku nějaký svůj koncept nebo nápady přicházely nahodile?
Jaroslav Svoboda Nahodile. Ale do té komise se vypisovala témata: vázy, mísy, soupravy, dárkový předmět... takové první vodítko. Od začátku jsem se snažil, přestože mne pochopitelně ovlivňovala tvorba v mém okolí, aby mé věci vypadaly jinak, aby byly „moje“.
Milan Hlaveš Kolik v dílně pracovalo brusičů?
Jaroslav Svoboda V nejlepších letech pět.
Milan Hlaveš To je jako nic.
Jaroslav Svoboda To je jako nic, co jsme asi tak mohli udělat? A když si člověk představí, že jsme opravdu všechno museli „vyšůrovat“ - vyleštit na dřevěných kotoučích. Teď už existují lešticí kotouče z polyuretanu, které jsou pomalu o 90 procent rychlejší, a práce kvalitnější. Takže jako kapka v moři. Ke kmenovým výtvarníkům patřili později i Jiří Harcuba a Oliva. Nic se nebrousilo, myslím, od Pavla Hlavy. On dělal léta letoucí předsedu, ale nikdy neudělal výtvarný návrh. Ten se skutečně držel stranou. To tam spíš sem tam něco udělal profesor Libenský.
Milan Hlaveš Jak spolupráce s výtvarníky probíhala? Dostali jste do ruky jenom jejich návrhy nebo jste s nimi byli v kontaktu?
Jaroslav Svoboda Někteří lidé tam skutečně chodili a stáli při prvním kusu a čekali, jak se to vyvine.
Milan Hlaveš Z Vašich návrhů broušeného skla z těch úplných začátků mám pocit, že pěkně vychází z možností hutního tvarování, dotváří ho.
Jaroslav Svoboda Teprve až když jsem se dostal do Škrdlovic, mě doslova chytla ta žhavá skleněná hmota, možnosti jejího zpracování. Najednou se ze studeného materiálu sklo stalo tvarovatelnou hmotou, se kterou šlo různě čarovat. Ano, zaujalo mne vlastnosti hutního zpracování nějak zdůraznit brusem. Ještě je podpořit, podtrhnout.
Milan Hlaveš Pro Vás sklo nebylo jenom materiálem pro užitkové nebo dekorativní předměty. V textech o Vás je často zdůrazňováno, že sklo pojímáte jako sochařský materiál.
Jaroslav Svoboda V hutnické technice a v brusu se to nedá úplně dotáhnout do stoprocentní sochařské polohy. K sochařskému projevu je pochopitelně vhodnější tavená plastika, která skýtá formátově a tvarově neskonale víc možností než hutní zpracování a dobroušení.
Milan Hlaveš Vaše broušené věci charakterizuje přes všechno využívání kvality materiálu jakási úspornost.
Jaroslav Svoboda Držím se cesty, znovu to zdůrazňuji, podtrhnout vlastnosti skla: lom světla, optiku. Některé věci se odehrají jenom ve velkých plochách, ale pro někoho to je strojené, jednoduché. Já to tak ale cítím. Ctím původní charakteristické vlastnosti skla. Snažím se je výtvarným pojetím zdůraznit a naplnit. Někdy se mě to daří, a sebekriticky musím přiznat, že někdy ne. Ale to je normální, to je ve všem. Každá písnička se nepovede.
Milan Hlaveš Trošku jsme přeskočili jednu kapitolu. Jak Vás napadlo, když jste byl brusič v Uměleckých řemeslech, jít externě studovat na vysokou školu?
Jaroslav Svoboda No protože jsem cítil, že mě najednou něco chybí. Řeknu to zcela lidsky - chtěl jsem mít vysokoškolské vzdělání. To je celé. Myslím, že ačkoliv jsem to dál do budoucnosti nijak neuplatnil, protože jsem zůstal u skla, tak mne to svým způsobem nesporně obohatilo.
Milan Hlaveš Někteří Vaši oblíbení učitelé patřili k reformnímu proudu ve straně, což se ale o Vás v pozdější době říct nedalo.
Jaroslav Svoboda To už zase souviselo s tím, že jsem se dostal na Vysočinu. Záleží na prostředí, ve kterém se pohybujete. V Praze by to se mnou stoprocentně vypadalo jinak. Ale tady? Neměl jsem informace a byl tak zažraný do sklárny, že ani nepřišly myšlenky na něco takového.
Milan Hlaveš Zeptám se na Vaše působení na VŠUP. Nedávno jste mě říkal, že jste tam rok působil společně se Stanislavem Libenským. To není všeobecně známá skutečnost.
Jaroslav Svoboda Ano, já ho přímo požádal, aby tam byl se mnou, protože jsem viděl určitou averzi vůči mně. Prý jsem Libenského odtamtud vyštval, což je naprostý nesmysl. Nevím, proč tato pomluva vznikla. Já to můžu dokumentovat na jedné věci: já jsem byl jmenován profesorem v roce 1986, s keramikem Dobiášem a dalšími. Ministerstvo školství si představovalo, že po aktu v Karolinu hned od září nastoupím na VŠUP. Rok jsem tomu odolával, abych na školu nemusel jít! Já tam nenastoupil, ani nastoupit nechtěl. Dali mi doslova nůž na krk, když už jsem dostal ten profesorský titul.
Milan Hlaveš Normální postup je ale takový, že člověk přijme místo pedagoga, postupně se stane docentem, pak až profesorem…
Jaroslav Svoboda ... ne, my jsme byli prostě jmenováni. To se ale děje i teď, že jsou lidé z terénu nebo z praxe vysokoškolskými profesory jednoduše jmenováni. Když jsem nastoupil, vynutil jsem si na škole, aby Libenskému platili ještě rok plat za to, že tam bude se mnou. Udělal jsem maximum pro to, aby ten přechod nebo ta kontinuita byla přirozená, normální. A tak jsem se stavěl ke všemu. Ale někteří lidé to bohužel brali nebo i do dnešního dne berou jinak. My dva s Libenským jsme, myslím, vycházeli moc dobře. Soukromé rozhovory, které jsme měli s Libenským, se kterými ani nepůjdu na trh, byly o něčem jiném než co třeba hlásala jeho žena. Musím v této příležitosti říct, že paní Brychtová nemá právo někoho kritizovat z politických hledisek. Přes zásluhy Jaroslava Brychty: rodina Brychtova byla v Železném Brodě spjata s komunistickým budovatelským režimem velmi těsně. Jaroslava Brychtová nemá nejmenší právo ze sebe dělat oběť komunismu. Já nikdy ve svém životě proti nikomu takovým způsobem nepostupoval. Po roce 1989 jsem ze školy odešel, složil jsem k 30. červnu dobrovolně funkci v parlamentu a stáhl se do ústraní a hotovo. Určitá životní etapa skončila a tím to vadne, můj život jde dál.
Milan Hlaveš Rozchod se studenty ale nebyl idylický.
Jaroslav Svoboda Vzpomínám často na jeden moment z průběhu revoluce. Z ateliéru se stal cigánský lágr, kde byly deky, kde se spalo, vařilo, a já jsem jim tam nosil peníze, jídlo, ptal se, co a jak… Jednou ráno jsem šel po schodišti do školy a pískal si, najednou proti mně jde vedoucí studijního oddělení a říká: „Pane profesore, Vy si pískáte, Vy jste plný optimismu. Víte vůbec, co se děje? Víte, co máte na dveřích?“ Já povídám: „Vím. Mám tam hodiny a na nich na rafičkách za pět minut dvanáct.“ Což dávali studenti lidem, kteří to měli jaksi sečtené. Povídám: „Paní doktorko, víte sama moc dobře, že já jsem se na tuto školu nepřišel živit. Nepřišel jsem s tím, že mě škola zachrání ekonomicky. A budu žít dál, já se svou prací uživím, já tady být nemusím.“

Teď z toho nebudu brečet, to je shoda životních náhod. Vždyť jsem nemohl na té škole prokázat nic, protože za ty dva roky, co jsme tam byl, to je nula. Pokud tam nemůže člověk aspoň jeden cyklus dovést lidi od prvního ročníku do šestého... Ale to je život, realita, osud. Když se tam vytvořilo Občanské fórum, předsedou se stal architekt, který dělal Husákovi pracovnu... dále si tam sedla jedna stará členka strany a vzali si jako třetího vedoucího grafické dílny. A začali dirigovat školu. S tím studentským parlamentem, který se na škole utvořil, rozhodovali, kdo na škole zůstane a kdo ne. Někteří poctiví lidé k tomu vyhození přišli jako slepí k houslím. Nechci se nějakým způsobem vytahovat, ale fakt je, že já byl vážným kandidátem na rektora VŠUP. Rektor Mikula měl stejně končit a já měl před sebou kariéru. (smích)
Milan Hlaveš Prý jste mohl být i ministrem kultury...
Jaroslav Svoboda Taky se o tom jeden čas… musím říct, že jsem to slyšel taky.
Milan Hlaveš Někteří studenti, které jste zdědil po prof. Libenském, měli vůči Vám velké výhrady a připravovali Vám mnohdy ještě před revolucí nepříjemné chvíle. Měl jste moc s nimi „nezamést“. Takovou moc jste měl, ne?
Jaroslav Svoboda Jistě. To ale není v mé povaze, ani nikdy nebylo. Nikdy, nikde, s nikým. Nejsem mstivý člověk, já jsem se celý život řídil heslem: „Přej, ať je ti přáno“. Anička Kopecká chodila do školy dvakrát za měsíc, trávila čas na různých disidentských seminářích atd. Já jsem nad tím zavíral oči: „Chcete to dělat, tak to dělejte. Abychom se ale nedostali do průšvihu. Abyste měla práci a tak dále.“ Že si Velíšek s Machatem při kresbě vyměňovali na štaflích svoje práce, aby ze mě udělali úplného vola, to jsem taky věděl. Akorát, když mně přinesli ukázat, co chtějí předložit na klauzury: dva souložící chlapy s takovými špičatými pyji proti sobě, tak povídám: „Hele, nemůžeme provokovat. Já nejsem proti tomu, dělej si to, když tě to baví a naplňuje tě to, ale jako svoji volnou tvorbu.“ To nebrali. Ale prostě to jednoduše nešlo už z normálních lidských hledisek, nejenom politických. Do ateliéru chodili posluchači a pedagogové z jiných ateliérů... Bylo úplně jednoznačné, že by se to bývalo nakonec obrátilo proti mně, kdybych takové věci povolil.
Milan Hlaveš Období po 90. roce, kdy jste opustil školu, pro Vás nebylo tragické. Velice rychle jste se zorientoval, založil si svůj podnik a ten začal tady v Karlově prosperovat.
Jaroslav Svoboda Tragédie to nebyla, i když nebudu ze sebe dělat hrdinu: byl to zlom.

                                    * * *

Jaroslav Svoboda ml. (*9.2.1938 Sokoleč u Poděbrad)

absolvoval Průmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě (1953-1957, oddělení broušení skla) a externě Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy (1966-1970, obor filozofie a historie). V letech 1960-1969 byl brusičem a návrhářem v dílně ÚUŘ v Praze, kterou od r. 1965 vedl, v letech 1969-1986 byl vedoucím sklářské hutě ÚUŘ ve Škrdlovicích, od roku 1977 i vedoucím výtvarníkem. V období 1987-1990 působil jako profesor - vedoucí sklářského ateliéru na VŠUP. Mezi jeho pracemi převažují hutně zpracované plastiky, mnohdy dotvořené broušením, věnuje se také dobroušenému sklu tavenému ve formě. Na počátku 90. let založil soukromou sklářskou huť AGS v Karlovicích u Žďáru nad Sázavou, kde se podle jeho návrhů vyrábí ručně tvarované dekorativní sklo.

 

 
   

Copyright © 2001-2003 Polyconsult, s.r.o., Všechna práva vyhrazena.