Ohlédnutí za Mezinárodním hrnkovým sympóziem 2001  
 
Lučanská pozdvižka dne 29. ledna 1890

Připomenutí první (a dosud poslední) krvavé dělnické vzpoury v jabloneckém průmyslu, již způsobilo zavádění strojního sekání perliček do výroby.


 
 

Perličky se tradičně sekaly ručně pomocí tzv. klemprdy (tj. specifického typu brusu). Nejčastějším onemocněním a příčinou smrti sekáčů tak byla – stejně jako u brusičů – tuberkulóza. Benátská konkurence však jizerskohorské výrobce přinutila k mechanizaci této výroby, i když zpočátku byla kvalita strojně sekaných perliček znatelně horší. Poslední benátský monopol padl na konci osmdesátých let 19. století.

Jablonecké exportní domy musely dříve tyto perličky z Benátek kupovat, protože kvalita domácí ruční výroby byla vhodná jen pro vývoz do nenáročných teritorií. Po zpracování se dovezené perličky samozřejmě prodávaly jako jablonecké. Roku 1886 si přivezl Josef Riedel ml., společník firmy Josef Riedel Polubný, z Benátek první sekací stroj. O dva roky později pak firma Riedel zřídila na Příchovicích továrnu na výrobu perlí s denní produkcí kolem 10 tisíc kg perliček (zaměstnala tam tři italské rodiny). V roce 1888 instaloval sekací stroje ve své továrně v Lučanech i Ludwig Breit, jenž využil zkušeností svého dílenského mistra Wilhelma Kaulfusse, jenž se s touto výrobou seznámil přímo v Benátkách.

Benátčané reagovali na tyto skutečnosti zákazem vývozu leštícího písku, Riedel a Breit však vzápětí strojní sekání perlí přizpůsobili německé surovině. Na konci osmdesátých let 19. století začaly obě firmy perličky similizovat. V roce 1888 vyvrcholila krize v odbytu perliček, způsobená částečně též zavedením strojního sekání, stávkou, již se zúčastnilo na 3 tisíce jizerskohorských výrobců všech druhů perlí. V následujícím roce se do Vídně dokonce vypravila k císařské radě a vládě deputace výrobců perliček, kterou vedl s podporou říšského poslance Františka Ladislava Riegera starosta železnobrodského okresu František Vodseďálek. Hlavní příčiny krize železnobrodští spatřovali nejen v sekacích strojích, ale též ve velkoobjemových dovozech levnějších benátských perliček,  které exportéři nechávali barvit na černo a poté prodávali  do zahraničí. Jako řešení navrhovali zvýšení cel na benátské perličky a stanovení vyšší daně z výdělku na strojně vyrobené perle. Situace nebyla ani přes přísliby vídeňské vlády uspokojivě vyřešena a po dvou letech vyústila v tzv. Lučanskou pozdvižku.

Zavedení strojní výroby sekaných perlí firmami Josef Riedel v Polubném a Ludwig Breit v Lučanech po roce 1886 v podstatě znamenalo zánik ručního sekání perliček. Pouhých 25 strojů totiž nahradilo práci 2 tisíců dělníků (za 1h stroj vyrobil 225 tisíc kusů perliček, zatímco dělník nejvýše 4 tisíce; na jeden stroj tedy „připadalo“ 60-80 dělníků). Průměrný sekáč, který si tak dříve přišel až na 1 zlatý 50 krejcarů denně se nyní musel spokojit s denní mzdou 20 krejcarů!

Dne 19. ledna 1890 se proto sekáči perlí sešli na Nové Vsi, kde poprvé zazněla výzva k ničení strojů. Další setkání, které se konalo dne 26. ledna v zásadském hostinci, přerušil včasný policejní zásah. Pukači se však nevzdali a dne 29. ledna se v Zásadě sešli znovu. Jen místních bylo kolem stovky. Dav, jenž se rozhodl zničit sekací stroje u Riedela a Breita, vyrazil od hostince přes Huť, Jistebsko a Černou Studnici na Novou Ves, kde zničil zásobu strojně nasekaných perliček u Heinricha Wankeho, jenž však žádné stroje nevlastnil. Hlavní proud z takřka 2 tisíc nespokojenců pokračoval do Smržovky a Lučan. Breitova brusírna byla během jedné hodiny vyrabována, veškeré stroje, skleněné polotovary a nasekané perle zničeny. Proti dělníkům, kteří se snažili proniknout do Breitovy vily, zasáhli četníci, kteří v potyčce dva muže zabili. Dne 2. února pak byla Zásada jako centrum nepokojů obležena vojskem a nikdo ji nesměl opustit. V místí škole byla zřízena vyšetřovna. Trestu neuniklo celkem 87 lidí, z nichž 34 patřilo mezi zásadské občany. Mladiství byli posláni na čtyři roky do vojenských posádek v Uhrách a Dalmácii.

Na krizi v branži vzápětí reagovaly orgány státní a místní správy. Exportéři Jakob Mahla a Richard Haasis iniciovali vznik podpůrného fondu pro chudé, jenž finančně podpořil i císař František Josef I. Do poloviny února bylo zaopatřeno zejména potravinami 5 349 německých i českých dělníků. Nešťastné události výstižně shrnul jen několik let poté jablonecký kronikář Adolf Lilie: "Žijeme v čase strojů a velkokapitalismu; soutěž s těmito dvěma je pro chudé dělníky velmi těžká, ale nikdo nesmí své právo na práci a chléb prosazovat ničením strojů."


























Kamna – interiér jizerskohorské chalupy, Jablonecko, počátek 20. století
sbírka Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou


























Ruční sekání perliček pomocí klemprdy
kresba z konce 19. století

 

 
   

Copyright © 2001-2003 Polyconsult, s.r.o., Všechna práva vyhrazena.