Ohlédnutí za Mezinárodním hrnkovým sympóziem 2001  
 
I výstavní pavilon může mít svoji tvář a svého ducha - s Miroslavem Řepou o projektu EXPO 2005 v Aichi
Dominik Hrodek - Fórum S - vydání 38/2004

"Je to jedno z nejnádhernějších dětí, které člověk mohl stvořit," říká o československém pavilonu pro montrealskou světovou výstavu EXPO 1967 jeho spoluautor architekt ing. Miroslav Řepa (1930). V roce 1957 vyhrál se svým otcem Karlem Řepou soutěž na divadlo ve Zlíně (tehdejším Gottwaldově), v roce 1967 vyhrál soutěž (s Vl. Pýchou) na Čs. Pavilon na EXPO 67 v Montrealu a i nadále se podílel na československých expozicích na světových výstavách. Od roku 1961 pracoval jako vedoucí investičního útvaru Národního divadla a poté od roku 1984 vedl rekonstrukci Stavovského divadla. Po jejím ukončení působil jako technický ředitel Čs. Pavilonu na EXPO 92 v Seville. V roce 2004 dokončil rekonstrukci pardubického divadla. Realizoval jako kurátor výstavy Josip Plečnik a Deset století architektury. Nyní je kurátorem výstavy Od Bruselu 1958 po Aichi 2005. A světové výstavy byly námětem našeho rozprávění nad kávou.


 













Dominik Hrodek Moderátor:
Dominik Hrodek
Miroslav Řepa Host:
Miroslav Řepa

Dominik Hrodek Sešli jsme se namísto původně dohodnuté kavárny Slávia v Café Louvre. Pane inženýre, jak blízko mají architekti do kaváren?
Miroslav Řepa No, tak já bych řekl, že to patří přímo k řemeslu. Poněvadž, pokud nějaká tradice kdy existovala, tak byla naproti nám, přes ulici.
Dominik Hrodek Myslíte dnes již zaniklou Unionku?
Miroslav Řepa Ano, já na to byl sice trochu malej, abych tam chodil, ale pojem Unionka každý znal, i ty osobnosti, co ji navštěvovaly. Můj táta do té kavárny také chodil a pravidelně si zde dával rande s celou svojí kumštýřskou gardou. Patří to k tomu, kavárenské prostředí je dobrou a neformální kulisou, člověk tu potká zajímavé osobnosti. Kdybychom byli dneska ve Slávii, v duchu bychom možná potkali Jiřího Koláře, Karla Malicha a celou tuhletu partu. Ale i my jsme tam chodili. A když jsme rekonstruovali Národní divadlo, tak nám byla útočištěm, kde jsme se mohli občas spolu s našimi přáteli a spolupracovníky sejít ke klidnému pohovoru. Takže ano, patří to k nám.
Dominik Hrodek Jste spokojený s rekonstrukcí kavárny Slávie, je vám i dnes tak útulná, jako byla před lety?
Miroslav Řepa Já si přes výhrady, které slýchám, myslím, že je zrekonstruována velice dobře, a že stále má svoji atmosféru a svůj charakter. Když tam mám rande s kolegou, tak hnedka vždycky po ránu a snažíme se získat stoleček v úplném nároží, takže když se mírně natočím nalevo, tak vidím někdejší pracoviště v Národním divadle a poté se mírně otočím napravo a vidím zpátky osm let, co jsem působil na Pražském hradě.
Dominik Hrodek Tam jste připravoval výstavu Deset století architektury. Teď jste svázán s projektem EXPO 2005 v Aichi...
Miroslav Řepa Ano, Aichi 2005, další z řady světových výstav, se nezadrženě blíží. Je pokračováním Hannoveru. Po tamním debaklu, kdy se všichni domnívali, že světové výstavy už končí, se Japonci rozhodli vrátit k určité tradici, pokud to tak lze říct. V Japonsku jsme prožili nádhernou světovou výstavu v Ósace v roce 1970. Takže Japonci to zopakují, a sice na jiném místě, totiž v Aichi nedaleko Nagoje, a zopakují to v odlišné v poloze, než tomu bylo dosud. Tentokrát jednotlivé státy nestaví své pavilony, ale Japonci sami vybudovali určitý systém buněk a každý si mohl objednat jednu, dvě nebo více, a do tohoto pláště vložit svoji expozici.
Dominik Hrodek Není Vám to trochu líto, i vzhledem k tomu, že sám jste autorem úspěšného EXPO-pavilonu?
Miroslav Řepa Mě to samozřejmě je líto, neboť architektura těch pavilonů vždycky přinesla celou řadu námětů, i technických, a pokaždé se objevily nové tendence, které se daly uplatnit, řekl bych, v architektuře vážné, v té ne výstavnické. Byla to zajímavost, ať už si vzpomeneme na nádhernou Fullerovu kopuli v Montrealu, francouzský pavilon v Bruselu a podobně. Musel bych jich vyjmenovat celou řadu.
Dominik Hrodek Jste pamětníkem našich účastí na EXPu. Světové výstavy nyní předvádíte jako kurátor expozice Od Bruselu 1958 po Aichi 2005. Co Vás k takovému počinu vedlo?
Miroslav Řepa Byl jsem generálním komisařem pro Aichi vyzván. Je to poprvé, kdy má veřejnost možnost seznámit se s tím, co Československo a Česká republika předvedly na tomto kolbišti výstav po druhé světové válce. Z nich jsem drtivou většinu osobně navštívil. Brusel jako student a Sevillu jako technický ředitel, všechna místa mezi tím jsem měl možnost také navštívit, ofotografovat a tím pádem jsem měl ve svém šuplíku ohromnou spoustu nevyužitého materiálu. Výstava, která se již zahájila a bude otevřena až do osmnáctého února příštího roku v Nosticově paláci v Praze, je takovou pozvánkou na Aichi, zároveň rekapitulace našich účastí a současně rekapitulace nejzajímavějších pavilonů, které se na světových výstavách objevily. Myslím si, že to byl bezvadný nápad, protože veřejnost ty věci nikdy neviděla v souvislosti a o některých výstavách se u nás skoro vůbec nemluvilo, konkrétně o Ósace pořádané v kritických letech 69 – 70. Je v každém případě dostatečně atraktivní, aby si tato výstava našla svého diváka a aby mnoho architektů, kumštýřů, scénáristů si se slzou v oku připomnělo, jak ten čas letí. Dokonce se při zahájení na základě našeho pozvání objevil Jiří Santar, působící jako scénárista Bruselu. Bohužel její autoři Cubr, Hrubý a Pokorný už nejsou mezi námi.
Dominik Hrodek Skromně jste zamlčel československý pavilon na EXPO 1967 v Montrealu, autorsky řešený Vámi a Vladimírem Pýchou…
Miroslav Řepa Samozřejmě, že Brusel byla moje první návštěva na západě a rovnou na poli světové výstavy, která poznamenala celý poválečný vývoj. Když byla vypsána soutěž na Montreal, tak do dneška vzpomínám, jak se sešlo 104 architektonických návrhů a že jsem měl velké štěstí, že při této anonymitě nikdo netušil, kdo je za tím. A za tím bylo mé jméno ještě se jménem kolegy architekta Pýchy. V tom okamžiku se svět pode mnou pobořil, protože z běžného pracovního tempa jsem se najednou dostal k takovému úkolu. To se stane jednou za život. Bylo to nádherný. Říkám si, že Montreal je jedno z nejnádhernějších dětí, které člověk mohl stvořit.
Dominik Hrodek Říkáte, a svými realizacemi také dokazujete, že jste architektem kulturních staveb. Podílel jste se na stavbách a rekonstrukcích několika divadel v tuzemsku, ale s divadlem jste spojen i na světových výstavách.
Miroslav Řepa Ano, v Montrealu jsem těsně před zahájením byl osloven, abychom urychleně s kanadským partnerem vyprojektovali a hlavně zrealizovali objekt Laterny Magiky, která slavila po Bruselu velký úspěch. Byla zde naděje, že i v Montrealu se úspěch zopakuje, což se také stalo. Představení se hrálo denně snad dvanáctkrát za ohromné návštěvnosti, takže i finanční efekt z toho byl snad ještě kvalitnější než ohlas naší československé restaurace, která tam měla čtyři střediska a rovněž sklidila ohromný úspěch. Po Montrealu jsem byl mávnutím proutku v Ósace, ačkoliv jsem se vzhledem k fyzickému a duševnímu vyčerpání nechtěl zúčastnit. Když se ale řeklo, že je zde opět možnost v rychlosti postavit budovu Laterny Magiky, neváhal jsem. Užil jsem si tak v Ósace malý úkol, ale v sounáležitosti s ostatními výtvarníky, kteří dělali na celém pavilonu. Pak byla trošku pauza a až devadesátý druhý rok mne zavál do Sevilly do funkce technického ředitele, protože se vědělo, není to ješitnost či hlásání úspěchu, že zkušenosti, které člověk na tomto poli získává, od projektu až po realizaci a vlastní provoz, jsou k nezaplacení a nenapodobitelné.
Dominik Hrodek Jakou roli hraje při světových výstavách české sklo? Bylo zastoupeno, jestli se nepletu, na každém EXPO… Je nenahraditelné? Mám dojem, že naše prezentace bez skla je téměř nemyslitelná.
Miroslav Řepa Já si myslím, že celý svět české sklo velice dobře poznal, nejenom v těch malých historických souborech našeho skla, naší „kalíškoviny,“ ale začal ho vnímat poprvé v jiné podobě, v podobě autorského skla a to díky dvojici Libenský – Brychtová. K tomuto souhvězdí bych přidal ještě jméno René Roubíčka a jeho paní, poněvadž právě tito autoři již v Bruselu postavili první laťku a první základ k tomu, aby se české sklo opět objevilo na tom výsluní, na kterém v minulosti bylo. Dostalo novou tvář, novou podobu a nový význam. Montreal byl pak najednou, řekl bych, bombou. Začala se tvořit nová skupina sklářů, za což patří dík panu profesoru Libenskému. On vychoval v návaznosti na středních školách své pokračovatele, kteří ho následují a zároveň přicházejí s novými myšlenkami. V nádherných suterénních prostorách Nostického paláce se ukázalo, jakou kolekci dokážeme dát naráz dohromady a v jaké kvalitě. Poněvadž se se sklem do vlastního pavilonu nepočítá, tak byl báječný nápad jako souběžnou přidruženou akci, těch akcí bude více, instalovat naše současné autorské sklo. Nepůjde o jedno místo, výstava bude putovat křížem krážem celým Japonskem. Sklo patří nezapomenutelně ke světovým výstavám. Když se přehoupneme z Montrealu do Ósaky, tak tam byla nezapomenutelnou Řeka života od Libenského nebo překrásný strom stvořený Roubíčkem. To byly exponáty, nad kterými se tajil dech. Do dnešních dnů je v tomto směru co obdivovat.
Dominik Hrodek Řeka života se nedochovala v celku, co se s tímto exponátem vlastně stalo?
Miroslav Řepa Japonci chtěli Řeku života koupit jako celek, což bylo naší tehdejší vládou zakázáno. Nakonec zůstala přeci jenom v Japonsku, ale byla rozřezána na tři díly a ty byly samostatně prodány velkým bankovním domům. Řeka života má zajímavý osud.
Dominik Hrodek Nejen exponáty, ale také pavilony mají zajímavý osud - nebo se mýlím? Jak skončil Váš pavilon z montrealské světové výstavy?
Miroslav Řepa Až do loňského roku jsem se domníval, že osud, který byl naplánován našemu pavilonu, se nenaplnil. Montrealský primátor tehdy chtěl vykoupit náš pavilon jako tomu bylo v ostatních případech za symbolický jeden dolar, na což jsme nepřistoupili. Tehdy jsme říkali, že ho za dolar nedáme. Vždyť to byl nejúspěšnější pavilon. Chtěli jsme tehdy nějaké peníze za něj získat. Probíhala řada jednání a zvítězila provincie New Foundland, která tento pavilon zaplatila a demontovala. Když jsem přijel do Montrealu rok po skončení výstavy, pavilon byl pryč a já nevěděl, co se s ním vlastně stalo. Dlouhá léta jsem o tom neslyšel jediné slovo. Domníval jsem se, že spolu s pádem tamní vlády skončil také náš pavilon na dně mořském. Poprvé v loňském roce jsem se dozvěděl, že skutečně na New Foundlandu v Charlesvillu byl pavilon instalován a plní funkci kulturního centra. Dokonce tam je včetně některých exponátů, bavíme-li se o skle, tak například Eliášovy Fontány. Udělalo mi to nesmírnou radost. Dítko se nejprve ztratilo a pak se zase po letech objevilo.






















 

expozice Skleněný les R. Roubíčka
EXPO ´67 Montreal



















Vítězný návrh pavilonu české účasti v Aichi 2005 - EXPO 2005

 

 

 

 

 

 

 

 

 

expozice Zahrada fantazie a hudby
autor koncepce Petr Nikl
EXPO 2005 Aichi

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vítězný návrh pavilonu české účasti - restaurace
autorka Barbora Škorpilová
EXPO 2005 Aichi

 

 
   

Copyright © 2001-2003 Polyconsult, s.r.o., Všechna práva vyhrazena.